Terezie Lokšová: Participace obyvatel v českých městech: demokratický deficit a monolitický Západ

Města jsou obzvlášť příhodným prostředím pro vznik, šíření a aplikování různých přístupů, které jsou prezentovány jako expertní a inovativní. Jde většinou o podporu městského rozvoje, zlepšení městské správy nebo zvýšení kvality života ve městě – alespoň pro některé skupiny obyvatel. Možná jste už slyšeli o chytrých městech, kreativních městech nebo participativním rozvoji. Jsou to většinou spíše formální strategie, které mají vycházet z městských samospráv, veřejno-soukromých partnerstvích nebo od odborníků a odbornic.

Tyto inovace mají často původ v konkrétních případech z konkrétních měst, které se pak jako takzvané příklady dobré praxe překlápějí do návodů a postupně tak putují skrze různá prostředí (Montero a Baiocchi, 2022). Nezůstávají neměnné – aby se mohly šířit a být použitelné v místních podmínkách, musí se umět různě proměňovat, a zároveň mít dostatečně univerzální formu.

Návody a techniky, které inovace obsahují, tedy často působí jako univerzální: jako by neměly nějaký konkrétní původ a byly stejně tak široce aplikovatelné. Budí také většinou zdání neutrálních praktických návodů. Například v případě participativního plánování jde o jednoduchou premisu: aby se lidem ve městě žilo lépe, je potřeba, aby se více podíleli na tom, jak má město vypadat. Expertní řešení, formální nástroje ani tzv. příklady dobré praxe však nejsou neutrální. I když se putováním proměňují, nesou si s sebou celou řadu rysů ze svého místa původu a jsou hodnotově zakotvené. To znamená, že mají schopnost rámovat, co a jaký je ústřední problém a jaké mohou být prostředky k jeho řešení způsobem, který může být potenciálně odlišný od potřeb a možností prostředí, do kterého nástroj přenášíme. To pak ovlivňuje, co z místního života je rozpoznáno jako relevantní, s čím se počítá a co zůstává stranou – třeba z praktik, které ve městě fungují neformálně.

Ve městech střední a východní Evropy to je dobře vidět na šíření jedné konkrétní inovace: občanské participace na pozvání. Tou se v těchto případech míní organizované přizývání obyvatel k proměně nějaké lokality: revitalizace parku, náměstí; nebo třeba k debatám návrhů nové bytové čtvrti.

V našem prostředí k organizovanému zapojování veřejnosti docházelo už od konce 50. let minulého století. Obyvatelé se účastnili například rozsáhlých debat o bytové výstavbě (Musil, Poláčková 1962; Novotná 2021) a jiných rozmanitých počinů, které již zmapovaly historičky a historikové architektury: lidé se podíleli například na tvorbě dětských hřišť (Brůhová 2021) nebo se na vyzvání vyjadřovali k dostavbě Staroměstské radnice v Praze (Guzik 2020).

Na tyto zkušenosti se však po roce 1989 přímo nenavázalo. Proponenty zapojování veřejnosti jakožto inovací byly zejména neziskové a servisní organizace a nadace. Ty přivezly odborníky a odbornice nejprve ze Spojených států amerických a z Velké Británie, školily první zájemce a realizovaly své první projekty v českých městech a obcích ve spolupráci s místními aktivisty a aktivistkami a samosprávami. Při kodifikaci participace v různých manuálech, na školeních a konferencích se zdůrazňovala diskontinuita a novost konceptu zapojení obyvatel jako přístupu přicházejícího ze západních demokracií. Takový přístup ale pomíjí skutečnost, že se vztahy mezi odborníky na tvorbu městského prostředí a obyvateli nezačínají s rozšiřováním nových technik utvářet takzvaně na zelené louce. Hubert Guzik (2020) naopak ukazuje, jak bouřlivá reakce veřejnosti ohledně soutěže na případnou dostavbu Staroměstské radnice proměnila a vyhrotila vztah řady architektů k postojům laiků.

Dalším příkladem toho, co s sebou formální inovace odjinud nesou, je rámování, které přinášejí nejen manuály propagující participaci, ale i někteří průkopníci participace a akademické reflexe střední a východní Evropy (např. Pascaru a Ana Buţiu 2010, Akmentiņa 2020 a další), a to rámování demokratickým deficitem. Tedy východiskem, že naše společnost je z historických důvodů nedostatečně demokratická a zaostává za západní demokracií, kterou ale zároveň může „dohnat“ (pro přehled těchto předpokladů viz Ferenčuhová 2012). Mluví se o absenci důvěry, nedostatečných kompetencích a kapacitách samosprávy i obyvatel samotných. A právě na toto má být organizované zapojení obyvatel odpovědí: participace jako škola demokracie. Manuály potom cílí především na samosprávy, které učí, jak mají zacházet s obyvateli. I odborná literatura apeluje, že je potřeba zaměřit se zejména na obyvatele a jejich schopnost se účastnit (např. Poljak Istenič a Kozina 2020).

Na základě tohoto rámování asi nepřekvapí, že Západ nahlížený skrze tyto demokratizační snahy působí poněkud myticky – jako monolit očištěný od místních historií, současných specifik, odlišností správy i kulturních očekávání napříč zeměmi a městy. Tomuto pojetí nicméně velmi napomáhá i nerovnost v rámci akademické produkce, která má tendenci v urbánní teorii nakládat s teorií vycházející z výzkumů západních metropolí jako s univerzální, zatímco výzkumům ze zbytku světa hrozí interpretace jakožto „speciálních případů“ nebo „jiných kontextů“. To je důsledkem nerovností v tvorbě vědění, o které toho již bylo napsáno mnoho. V rámci CESCAME se tomu věnovala Slavomíra Ferenčuhová (2016) i Petr Jehlička (2021).

V rámci „měst Západu“ však existují různé režimy správy, odlišné místní historie a obvyklé způsoby interakce zástupců samosprávy a odborníků s obyvateli. A inovace, které v nich vznikly, odpovídají těmto uspořádáním a nepředstavují tak jednotný proud. Jenkins a spol. (2010) například ukazují, jak se participativní projekty v USA a Velké Británii významně lišily na základě toho, zda jim šlo primárně o tvorbu dobrého designu, nebo o zmocňování místních obyvatel. To znamená, že vycházely z odlišných politických i profesních přístupů.

Jak je to tedy v českých městech, pokud se nenavazovalo na projekty realizované před rokem 1989: odkud k nám nástroje k zapojování veřejnosti putovaly? Kdo je přinášel a jakými cestami? O co průkopníkům participativního rozvoje šlo? Jak se povedlo tehdejší cíle naplnit a jak se proměnily do současnosti?

Odpověď může být formulována prostě: až na výjimky se sem dostávaly skrze místní neziskové a servisní organizace a za pomoci grantového financování, které mělo kromě realizace projektu menšího rozsahu (náměstí, park, trasa) hlavně vytvořit nebo podpořit místní společenství a naučit obyvatele spolupracovat novými způsoby. To ale nepřicházelo do vzduchoprázdna. Jak například v jednom z výzkumných rozhovorů podotkla jedna průkopnice zapojování veřejnosti, v případě menší obce například zaznívalo nepochopení, proč by jim někdo odjinud měl říkat, jak mají organizovat brigádu – když to přece dělají řadu let, třeba při opravách hasičárny.

Kromě toho mají importované přístupy také vliv na pojetí architektonické role a představy o výsledku. Rozličné přístupy totiž různě odpovídají na klíčové otázky, jako například co je na výsledku, který má z rozhodování vzejít, důležité. Je to funkčnost? Architektonická originalita? Vztahy, které při tvorbě vznikly? Pojetí participace jako „školy demokracie“ tak například vede k tomu, že je primárně důraz kladen na vztahy a na aktivitu lidí, popřípadě na vztahy mezi obyvateli a veřejnou správou. Reflexe profese a její role sice může být součástí participace, profesní praxe ani výsledná materiální forma však nejsou v centru pozornosti.

Ve svém výzkumu sleduji, odkud a jak participativní přístupy do českého prostředí přicházely a díky jakým prostředkům se zde začaly ujímat. Soustředím se mimo jiné na to, jak to, co se od druhé poloviny 90. let jevilo jako nový přístup k plánování měst, vytvářelo a posilovalo diskontinuitu vůči praktikám z měst bývalého Československa.

Publikováno 3. 5. 2023

Akmentiņa, Lita. 2020. „Participatory Planning in Post-Socialist Cities: A Case Study of Riga". Architecture and Urban Planning 16 (1): 17–25. https://doi.org/10.2478/aup-2020-0004.

Brůhová, Klára. 2021. „Hřiště - participace s mediální podporou / Playgrounds - Public Participation and the Support of the Media". In Improvizace: architektura osmdesátých let = Improvisation : the architecture of the eighties, editoval Petr Vorlík a Jan Zikmund, 174–97.

Ferenčuhová, Slavomíra. 2016. „Accounts from behind the Curtain: History and Geography in the Critical Analysis of Urban Theory". International Journal of Urban and Regional Research 40 (1): 113–31. https://doi.org/10.1111/1468-2427.12332.

Guzik, Hubert. 2020. „Lidové mínění, glasnosť a soutěž na dostavbu pražské Staroměstské radnice". Umění, č. 2: 139–53.

Jehlička, Petr. 2021. „Eastern Europe and the Geography of Knowledge Production: The Case of the Invisible Gardener". Progress in Human Geography 45 (5): 1218–36. https://doi.org/10.1177/0309132520987305.

Jenkins, Paul, a Leslie Forsyth, ed. 2010. Architecture, Participation and Society. London ; New York: Routledge.

Montero, Sergio, a Gianpaolo Baiocchi. 2022. „A Posteriori Comparisons, Repeated Instances and Urban Policy Mobilities: What ‘Best Practices’ Leave Behind". Urban Studies 59 (8): 1536–55. https://doi.org/10.1177/00420980211041460.

Novotná, Eva. 2021. „Sociologické výzkumy první poloviny šedesátých let a První celostátní diskuze o bydlení". Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, č. 31: 51–92.

Pascaru, Mihai, a Călina Ana Buţiu. 2010. „Psycho-Sociological Barriers to Citizen Participation in Local Governance. The Case of Some Rural Communities in Romania". Local Government Studies 36 (4): 493–509. https://doi.org/10.1080/03003930.2010.494102.

Poljak Istenič, Saša, a Jani Kozina. 2020. „Participatory Planning in a Post-Socialist Urban Context: Experience from Five Cities in Central and Eastern Europe". In Participatory Research and Planning in Practice, editoval Janez Nared a David Bole, 13–30. The Urban Book Series. Cham: Springer International Publishing. https://doi.org/10.1007/978-3-030-28014-7.