Petr Jehlička: Záhada chybějícího odpadu

Potvrzeno: v roce 2020 běžné české domácnosti vyhodily 40,1 % (37,4 kg na osobu ročně; Kubíčková et al. 2021) množství potravin, které končí v odpadcích v průměrné domácnosti v Evropské unii (91,7 kg; což odpovídá 53 % z celkového množství 173 kg vyhozených potravin na osobu a rok; Laaninen & Calasso, 2020). Ve skutečnosti bude česká bilance o něco vyšší, protože na rozdíl od té evropské nezapočítává nepoživatelné zbytky potravin, které také skončí v odpadu. Dalším faktorem je, že české údaje nezahrnují potraviny, které se vyhodí do kontejnerů na „bioodpad“ nebo se spláchnou do záchodu. Počítají jen s potravinami, které končí ve směsném (komunálním) odpadu.

I tak však lze bezpečně konstatovat, že pokud by byl současný celoevropský průměr objemu potravin vyhozených domácnostmi - 91,7 kg na osobu ročně - pro Česko v roce 2021 považován za výchozí úroveň, země by, a to o desetiletí dříve, už splnila, a dokonce předčila jak závazek Evropské komise snížit do roku 2030 objem potravinového odpadu v EU na polovinu, tak i cíl udržitelného rozvoje 12.3 stanovený Organizací spojených národů (Sustainable Development Goals’ target 12.3), a to „omezit na polovinu celosvětové množství potravinového odpadu per capita v komerční i spotřebitelské sféře“. Dá se tedy říci, že mají čeští výzkumníci potravinového odpadu „hotovo“? Ne tak docela. Vlastně ani zdaleka ne.

Ve světle výše uvedených zjištění zůstává tak trochu záhadou, proč oficiální mezinárodní dokumenty jako například Food Waste Index Report 2021 Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) přisuzují českým domácnostem poměrně vysokou míru plýtvání (70 kg potravin na osobu ročně). Zmíněná zpráva alespoň uvádí, že se jedná o údaj s velmi nízkou mírou spolehlivosti. Tato nejistota jako by podtrhovala všeobecně známou nespolehlivost dat týkajících se potravinového odpadu, kterou většina výzkumníků přičítá různým metodám sběru dat a jejich analýzy.

Zmíněná nejistota by však snahy o řešení tohoto problému v Česku nadále mařit neměla. Nyní už jsou totiž k dispozici vysoce spolehlivá data o potravinovém odpadu v Česku, jež jsou založená na anonymních vzorcích domovního odpadu (odebraných opakovaně několikrát za rok, tedy nikoli jednorázově) (Kubíčková et al. 2021; Kormaňáková et al. 2021). Kubíčková a její tým analyzovali tři roky po sobě odpad z 900 brněnských domácností. Kormaňáková se svým týmem zkoumala odpad stovek obyvatel Boskovic (populace 12 000), a to v letním a podzimním období. Výsledky druhého výzkumného projektu byly ještě překvapivější než data z Brna. Počítáno na osobu ročně se množství původně poživatelných složek odpadu v Boskovicích pohybovalo od 2 do 31 kg, v závislosti na typu sídelní oblasti. Tyto závěry podporují výstupy dřívějšího výzkumného projektu zaměřeného na potravinový odpad na venkově. Při podrobné analýze popelnic se směsným komunálním odpadem   v západočeské vesničce přišel Daniel Sosna a jeho kolegové (2018) se zjištěním, že obyvatelé ročně vyhazují pouhých 7,9 kg potravin na osobu.

Tím nicméně záhady nekončí. Jako velice matoucí totiž působí i skutečnost, že zmíněné projekty, jež v poslední době provedli čeští vědci a vědkyně (Nováková et al. 2021; Kormaňáková et al. 2021; Kubíčková et al. 2021), byly vesměs motivovány potřebou najít způsoby, jak množství odpadu snížit. Jistě, je správné nepodlehnout sebeuspokojení a hledat další možnosti, jak objem potravinového odpadu omezit. A ano, vzhledem k tomu, že členské státy EU mají povinnost zřizovat místní programy zaměřené na redukci potravinového odpadu, aby byl naplněn orientační cíl zmenšit v rámci celé EU do roku 2030 množství vyhozených potravin na polovinu, informace o objemu a složení potravinového odpadu v domácnostech rozhodně nepostrádají význam.

Přesto se nemohu ubránit pocitu, že hrozí nebezpečí, že tato jedinečná výzkumná příležitost by mohla přijít vniveč. Zatímco pro české úřady bude nejspíš v následující dekádě hlavní výzvou zajistit, aby se množství potravinového odpadu nezvyšovalo, odborníci by se měli snažit tato unikátní data maximálně vytěžit k dalšímu výzkumu. Podle mě totiž tkví pravé mystérium celé záležitosti v následujících otázkách: Kam se ten odpad poděl? Jak to, že české domácnosti vyhazují tak málo potravin? Tyto otázky jsou naprosto zásadní, i vzhledem k závažným souvislostem problému potravinového odpadu s potravinovou bezpečností a klimatickými změnami (potravinový odpad je významným zdrojem skleníkových plynů). Potíž je v tom, že na tyto otázky zatím nikdo odpovědět nedokáže.

Českým institucím zabývajícím se výzkumem potravinového odpadu se otevírá široké pole působnosti. Měly by se skutečně chopit této příležitosti a vytvořit v českých akademických kruzích hnací sílu globálního výzkumu o potravinovém odpadu z domácností. S využitím poznatků o tom, jak se českým domácnostem daří produkovat tak nízké množství potravinového odpadu, že už splňují ambiciózní plán EU na jeho omezení, by se měly snažit udávat směr mezinárodního vědeckého bádání o potravinovém odpadu v domácnostech.

Kdyby totiž domácnosti ve všech členských státech EU vyplýtvaly stejně málo potravin jako ty české, problém potravinového odpadu by byl zpola vyřešen, a orientační cíl na úrovni EU by byl splněn. V návaznosti na tyto úvahy by české instituce měly převzít vedení v unijních iniciativách zaměřených na tvorbu know-how s cílem snížit množství odpadu.

To je naprosto klíčové, protože se mi nechce věřit, že opatření navržená v evropské směrnici o odpadech z roku 2018 (2018 EU waste directive), jako například poskytovat „pobídky pro sběr neprodaných potravinářských výrobků ve všech stupních potravinového řetězce a pro jejich bezpečné přerozdělení, mimo jiné dobročinným organizacím“ a zlepšit „povědomí spotřebitelů o významu dat spotřeby a minimální trvanlivosti“, by nemusela stačit na to, aby se za méně než deset let dosáhlo kýženého cíle snížit množství potravinového odpadu o 50 %.

Dobrat se jádra problému plýtvání potravinami je zcela zásadní. Rád bych jeho naléhavost doložil dvěma čísly: podle projektu EU FUSIONS financovaného Evropskou unií generuje potravinový odpad, k němuž dochází ve všech článcích potravinového řetězce, 227 milionů tun ekvivalentu CO2 za rok, což představuje přibližně 6 % celkových emisí skleníkových plynů v EU. Zároveň se odhaduje, že domácnosti na globálním Severu vyplýtvají takřka stejné množství potravin, jaké se vyprodukuje v subsaharské Africe (Evans, 2020).

Volání po lepším porozumění údajům o datu spotřeby a po přeorganizování ledniček – což jsou opatření založená na „poučeném a vědomém“ postoji (Barnett & Land, 2007) – je třeba doplnit dalším, odlišným přístupem. Osobně bych sázel na věci, které jsou „méně vidět“. Vycházím ze závěrů předchozích výzkumných projektů zaměřených na samozásobitelství potravinami (či domácí produkci potravin), jichž jsem se v nedávné době zúčastnil a které se rovněž dotýkaly tématu potravinového odpadu. Věřím, že klíčem k záhadě, proč české domácnosti vytvářejí malé až zanedbatelné množství potravinového odpadu, je sféra každodenních činností a automatizovaného chování a s nimi souvisejících dovedností a znalostí. Tyto postupy se podobají jevu, který moje kolegyně z CESCAME Slávka Ferenčuhová (2021) nazývá, v kontextu svého výzkumu o reakcích lidí v každodenním životě na klimatické změny, „nenápadné adaptace“. Čímž má na mysli běžné, všední, rutinní, na první pohled ne zcela patrné mimovolné chování, které má určitý dopad, ale jeho původci ho vůči okolí otevřeně nekomunikují.

Abych začal záhadu chybějícího potravinového odpadu řešit, zadal jsem na podzim 2021 šest diskusních „fokusových“ skupin, jichž se účastnili obyvatelé tří typů sídelních oblastí v Brně (dvě skupiny pro každý typ bydlení – bytový dům, rodinný dům a venkovské stavení se zahradou na brněnském předměstí), jejichž potravinový odpad analyzovala co do množství a struktury Lea Kubíčková a její tým. Detailní analýzu dat plánuji provést někdy  během roku 2022 – nenechte si ji ujít právě zde! –, ale zatím bych chtěl uvést několik citátů alespoň jako upoutávku. Ilustrují hluboce zakořeněné, morálně opodstatněné přesvědčení obyčejných městských lidí, že vyhazovat potraviny je nepřijatelné, přičemž ekologie v tom většinou vůbec nehraje roli:

U těch potravin je to takový, že člověk je prostě mohl využít, ať si říká co chce, prostě mohly by tím darem prostě. Takže to je takový, jak to říct. Takovej neúspěch v podstatě, když je potřeba něco vyhodit jako čistě. A co se týká jako když člověk vyhazuje normální věci, tak většinou už dosloužily a ztratily jako účel. Takže určitě. Jo, vnímám to jinak, říkám, jako takovej v podstatě neúspěch, že prostě dalo se tomu předejít.

(Účastník fokusové skupiny na téma, jak se liší vyhozené jídlo od jiných odpadů)

Já třeba co se týče mrkve. Tak si kupuju po kile a hodně se mi to stávalo, že jsem to měla prostě v ledničce v tom obalu a že se mi to potom zkazilo a potom jsem se dočetla, že je dobrý to oloupat všechno a dát to někam do vody, potom to dýl vydrží.)

Tak třeba taky nám se osvědčilo pečivo do mražáku. Že jako tam to vydrží celkem dlouho, pak se to nevim, tak rychle se nám to nerozmrazí, ale pak to stačí normálně nechat na lince, to se rozmrazí a dá se to další dva dny úplně v pohodě jíst.)

(Dva účastníci fokusové skupiny hovoří o možnostech omezování plýtvání)

 Na závěr bych chtěl uvést všeobecně platnou pravdu, kterou připomněl další účastník fokusové skupiny:

Jak se říká, že člověk nemá chodit nakupovat, když má hlad. To má pocit, že všecko sní a přijde domů a zjistí, že už co s tím, že.

Publikováno: 14. 3. 2022

Barnett, Clive, David Land. 2007. „Geographies of Generosity: Beyond the ‘Moral Turn’“. Geoforum 38: 1065–1075.

European Commission. 2020. Farm to Fork Strategy: For a fair, healthy and environmentally-friendly food system. Online. Available at https://ec.europa.eu/food/horizontal-topics/farm-fork-strategy_en. Accessed 11 February 2022.

Evans, David (2020): „Foreword“. Pp. v-vii, in Food Waste Management: Solving the Wicked Problem, ed. by E. Närvänen, N. Mesiranta, M. Mattila, A. Heikkinen. Cham: Palgrave Macmillan.

Ferenčuhová, Slavomíra. 2021. „Inconspicuous adaptations to climate change in everyday life: Sustainable household responses to drought and heat in Czech cities“. Journal of Consumer Culture. ONLINE FIRST.

Kormaňáková, Marcela, Marcela Remešová, Terézia Vančová. 2021. „Food waste in municipal mixed waste produced at household level: empirical evidence from the Czech Republic“. Journal of Material Cycles and Waste Management 23: 1348-1364.

Kubíčková, Lea, Lucie Veselá, Marcela Kormaňáková. 2021. „Food Waste Behaviour at the Consumer Level: Pilot Study on Czech Private Households“. Sustainability 13, No. 1311.

Laaninen, Tarja, Maria Paola Calasso. 2020. Reducing food waste in the European Union. EPRS | European Parliamentary Research Service, Members' Research Service, PE 659.376 – December 2020. Online. Available at https://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/BRIE/2020/659376/EPRS_BRI(2020)659376_EN.pdf. Accessed 18 February 2022.

Nováková, Petra, Tomáš Hák, Svatava Janoušková. 2021. „An Analysis of Food Waste in Czech Households—A Contribution to the International Reporting Effort“. Foods 10(4), No. 875.

Sosna, Daniel, Lenka Brunclíková, Patrik Galeta. 2019. „Rescuing things: Food waste in the rural environment in the Czech Republic“. Journal of Cleaner Production 214: 319-330.

United Nations Environment Programme. 2021. Food Waste Index Report 2021. Nairobi.