Anja Decker: Prostor za zahradou: nenápadná péče o krajinu v Česku

Následující text je překladem anglického originálu.

Když si Pavel před sedmi lety pořídil chatu na okraji jednoho z českých národních parků, měl radost, že bude moct trávit víkendy v těsné blízkosti lesa. Zadní brankou to měl přes nedaleký potok jen kousek na úpatí prudkého zalesněného svahu. Až do minulé zimy se tam mohl procházet mezi kmeny smrků ztepilých – což je jedna z nejrozšířenějších lesních dřevin. Avšak změna klimatu a s ní spojená horká suchá léta si začala vybírat svou daň i ve střední Evropě a v oslabených porostech došlo k bezprecedentnímu rozšíření kůrovce (lýkožrout smrkový), jehož larvy mohou smrk postupně zabít. Jen v roce 2018 byla zničena rozloha lesa celkově přesahující 100 000 fotbalových hřišť.* Obvyklou ochranou proti kůrovci bývá kácení zasažených a mrtvých stromů. Ani les za Pavlovou zahradou nebyl výjimkou, a tak byly stromy v jeho svahu, podobně jako v nedalekém okolí, začátkem letošního roku pokáceny a jejich dřevo odtaženo.

S Pavlem jsem se setkala jen jednou. Narazila jsem na něj při procházkách po těchto ruinách kapitalismu (Tsing 2015), v něž se proměnilo mnoho smrkových lesů v Česku, Rakousku, Německu a dalších částech střední Evropy. Při svých toulkách jsem se v duchu snažila vyrovnat se zmizením známých pohledů a perspektiv tváří v tvář mrtvému lesu a holým kopcům, které ještě nedávno pokrývaly stromy. Vedle toho jsem se musela potýkat s ryze praktickými problémy. Těžba dřeva terén často značně proměnila a těžká technika v něm vyryla nesmazatelné stopy. Oblasti po těžbě jsou protkané hlubokými rýhami a brázdami, v nichž některé z lesních cest náhle mizí nebo se jimi nedá projít. To velice ztěžuje orientaci a já jsem při putování v okolí Pavlovy vesnice nejednou sešla z cesty, neboť jsem nebyla schopna najít stezky vyznačené v mapě.

Pavla jsem potkala kousek za jeho chatou, kde jsem ke své radosti po delším bloudění neprostupným terénem objevila průchodnou stezku. „Vy jste první, co tu dneska prošla, právě jsem to pročistil“, volal na mě zpoza potoka. Během rozhovoru, který po této hravé a náležitě hrdé poznámce následoval, mi Pavel vyprávěl, že byl ze ztráty lesa nejprve v šoku a že pořád pociťuje velký smutek. Místní starosta ho prý ale dokázal přesvědčit o tom, že kácení bylo nevyhnutelné. Avšak stále v něm bublal vztek nad tím, jak státem vlastněná společnost k celé situaci přistupovala. Tvrdil, že veškeré práce provedli poměrně brutálně a bezohledně, bez jakéhokoliv náznaku citlivého přístupu. V jeho očích se například vůbec nesnažili zachránit malé listnaté stromky, které mezi smrky vyrašily a nebyly kůrovcem postižené. Zdůraznil, že dělníci navíc nechali na cestičce ležet odřezané větve. Přesvědčený, že žádný dělník se už nikdy nevrátí, vzal Pavel svou motorovou pilu, rozřezal velké větve a veškerý materiál odtahal mimo cesty.

Vzhledem k tomu, že i já se stále snažím vyrovnat s tou obrovskou ránou, kterou klimatická změna zasadila mně tolik známému a blízkému typu krajiny, dokázala jsem se s Pavlovým vyprávěním a jeho pocity lehce ztotožnit. Ne náhodou je motiv ztráty lesa využíván nevládními organizacemi, které bojují za přechod k udržitelnému lesnímu hospodářství.**

Co mě zarazilo, byla ona samozřejmost, s jakou Pavel intervenoval do svého materiálního okolí, přičemž ignoroval formální vlastnická práva. Z dalšího průběhu vyprávění vyplynulo, že vyčištění stezky zdaleka nebylo jeho prvním praktickým zásahem do pozemku za jeho zahradou. Ukázalo se, že ve svahu už dříve zbudoval jiné lesní cestičky a taky provizorní lávka přes potok byla jeho dílem. Z rozhovoru s jeho sousedem jsem se pak dozvěděla, že spojenými silami vyčistili celý prostor za svými domy od větví a zbytků dřeva, který tam po kácení zbyly. Materiál poskládali na vysoké hromady. Stejně prý postupovala i státem vlastněná společnost na jiném místě lesa. Pavel mi také ukázal malý stromek, který našel ležet vyvrácenou mezi pařezy a kterou „zachránil“ tím, že ji podepřel kmínkem.

Setkání s Pavlem ve mně vyvolalo určitou fascinaci a touhu poznat další podobná místa za zahradou. O pár týdnů později mne moje pátrání přivedlo do rezidenční oblasti na předměstí Prahy, kde mě prostorem za svou zahradou provedla Jana. Nejprve mi ukázala úzký pruh podél zahradního plotu, na němž rostly ovocné stromy a keře s rybízem a malinami, které prudce kontrastovaly s nakrátko posekaným trávníkem, která byla dominantou její soukromé zahrady. Vysvětlila mi, že před lety uzavřela s bývalým starostou ústní dohodu, že může tento kousek půdy využívat, protože toužila něco pěstovat, zatímco její manžel preferoval spíš okrasnou podobu zahrady.

Odtud jsme pokračovaly na širší pás země asi dvacet metrů od jejich pozemku. Zde mi Jana povídala o tom, jak tam asi před patnácti lety začala vysazovat listnaté stromy a tím doplnila ty, které tam už dříve vysadila obec. Jelikož stromy rostou jen pomalu, chtěla si postupně vybudovat jakousi zelenou bariéru mezi svým domem a nedalekým polem, o němž kolovaly zvěsti, že se tam jednou bude stavět. Taky tam začala sekat trávu a posekanými zbytky vyplňovala díry v zemi. Jana zdůraznila, že se jí tak postupně podařilo původně nerovný pozemek srovnat, a že se tím i sekání stalo snazším.

Když jsme míjely některé nově zasazené stromky, Jana mi naznačila, že péče, kterou oběma místním pozemkům věnuje ona, zřejmě daleko přesahuje péči obce. Když prý nedávno na zastupitelstvu nahlásila, že několik mladých dubů vyvrátila bouřka, nedělo se nic. O sazeničky se tedy postarala sama a znovu je zasadila. Vedle toho vyprávěla, že taky „stromy osvobozuje“, neboť jim odstraňuje ochranné pletivo, které tam obec pravidelně nechává a ono by po čase zarostlo do kůry. Na jeden takový strom ukázala a řekla: „Obec by se o to měla postarat – nebo si o to říct.“ A dodala, že ona by se této role ráda zhostila, protože péče o stromy je dobrá nejen pro stromy samotné, ale i pro ni.

O neformálním užívání a budování zelené infrastruktury už toho bylo napsáno hodně. Přístup Jany a Pavla k prostorům za jejich zahradou připomíná praktiky jako guerillové zahradničení (Adams/Hardman 2014, Millie 2022) nebo sběračství (Nyman 2019, Šiftová 2020), jimž se vědci a vědkyně věnují už nějakou dobu. Na Janině a Pavlově praktickém a poměrně skromném líčení těchto praktik mne však zaráží právě onen kontrast v porovnání s tím, jak významný a okamžitý dopad jejich činnost má.

Z jejich výpovědí je sice znát hrdost, zároveň oba o své činnosti hovoří jako o něčem samozřejmém: něčem, co se nedává na odiv, co bylo výsledkem jejich vlastní iniciativy a dílem okamžiku. Pečující praktiky ve vztahu ke krajině, které se zde prezentují, jsou neformální a ryze praktické. Z pohledu mých respondentů se jednalo o jakousi samozřejmou logiku, která se projevila i v tom, že oba měli potíž popsat svoje záměry slovně, když jsem je k tomu vyzvala. Jejich příběhy však ukazují příklady individuálního aktérství a naznačují, že její subjektivně vnímaná povinnost starat se nekončí s hranicí vlastního pozemku a že k zásahům není vždy třeba formálního souhlasu. Představují ad-hoc kreativní řešení vlastních i jiných (ne-lidských) potřeb. A to v období klidu i rozvratu. Řešení, která některé existující struktury a živé bytosti (jako lesní stezky nebo stromy) uchovávají a vytvářejí nové (jako zelené bariéry a plodící zahradu). Jana s Pavlem používají neformální praktiky, které se však protínají s oficiálními procesy nebo s profesionální sférou. Stačí si vzpomenout na to, jak se Pavel vyjadřoval o jednání lesního podniku a kritizoval jeho bezohledný přístup, avšak sám zároveň kopíruje jeho metodu hromadění větví. Rovněž Jana, která měla neformální dohodu o využívání obecního pozemku, vedle toho nabízela svou pomoc s péčí o vysázené duby i formální cestou na zastupitelstvu.

Když se zamýšlím nad praktickým pojetím norem péče a odpovědnosti o krajinu a mimo-lidské bytí, říkám si, do jaké míry lze podobná jednání chápat jako morální intervence, která předává ideály dobré péče a odsuzuje nezájem a nedbalost tím, že ukazuje, jak lze věci zvládat lépe. Můžeme v nich vidět nejen formy každodenního utváření světa (Postero/Elinoff 2019), ale rovněž drobné a nenápadné vzdělávací projekty, které usilují o změnu? Jinými slovy, jedná se o politické praktiky, které mají tendenci unikat naší pozornosti? Ve spojení s těmito úvahami mne rovněž napadá, jakou roli tato nenápadná angažovanost hraje při budování individuální a sociální odolnosti tváří v tvář globálním problémům jako je změna klimatu a ztráta biodiverzity? Jaké morální nároky vznikají při výkonu neformální péče o půdu, kterou člověk nevlastní? Jak tyto nároky chápou ostatní lidští aktéři? Uznávají je, nebo je rozporují?

Abych lépe porozuměla neformální péči o krajinu a zelenou infrastrukturu v Česku, budu pokračovat v hledání prostorů za zahradami a ve zvaní těch, kteří o ně neformálně pečují, aby mě provedli světem, který spoluvytvářejí, a podělili se o své pohledy. Nezajímá mě nutně kvantitativní rozměr tohoto jevu ani neusiluji o esencializaci středovýchodoevropské neformality. Jde mi píše o mnohočetnost a nejednoznačnost jejích významů a dopadů. Když za pomoci etnografických metod zaostřím na nenápadné a na odiv nedávané interakce s organickým a materiálním světem kolem nás, budu moci věnovat pozornost konfliktům i spojenectví a také identifikovat skryté náklady určitých konstelací. Tento přístup mi rovněž otevře cestu k tomu, abych svá zjištění plodně propojila se svými předchozími výzkumy jiných praktik souvisejících s půdou v Česku, jako jsou neformální potravinové sítě a domácí produkce potravin (Decker 2019).

Publikováno: 21. 6. 2022

* https://www.reuters.com/article/us-centraleurope-environment-barkbeetle-idUSKCN1S21LA

** Například v kampani Zachraňme lesy organizace Hnutí Duha se píše: „Nedovolme, aby české lesy přišly o své kouzlo, nebo dokonce dále umíraly. Zasaďte se s námi o budoucnost českých lesů. Příroda potřebuje každého z nás.“ https://zachranmelesy.hnutiduha.cz/cs

Adams, D., & Hardman, M. (2014). Observing Guerrillas in the Wild: Reinterpreting Practices of Urban Guerrilla Gardening. Urban Studies, 51(6), 1103–1119. https://doi.org/10.1177/0042098013497410

Decker, A. (2019). A freezer full of meat: Subsistence farming in the context of social inequality. Journal for European Ethnology and Cultural Analysis, 3(2), 169-192.

Millie, A. (2022). Guerrilla gardening as normalised law-breaking: Challenges to land ownership and aesthetic order. Crime, Media, Culture. https://doi.org/10.1177/17416590221088792

Nyman, M. (2019). Food, meaning-making and ontological uncertainty: Exploring ‘urban foraging’ and productive landscapes in London. Geoforum, 99, 170–180. https://doi.org/10.1016/j.geoforum.2018.10.009

Postero, N., & Elinoff, E. (2019). Introduction: A return to politics. Anthropological Theory, 19(1), 3–28. https://doi.org/10.1177/1463499618814933

Šiftová, J. (2020). Foraging in Czechia: The nation’s precious hobby. Norsk Geografisk Tidsskrift - Norwegian Journal of Geography, 74(5), 310–320. https://doi.org/10.1080/00291951.2020.1851757

Tsing, A. L. (2015). The Mushroom at the End of the World. In The Mushroom at the End of the World. Princeton University Press.