Dnešní svět čelí řadě krizí – od klimatické změny přes globální pandemie až po ekonomickou nejistotu. Zejména globální environmentální změna pak městským populacím po celém světě přináší nová rizika a zranitelnost. V akademickém i veřejném diskurzu jsou čím dál frekventovanější pojmy jako udržitelnost a transformace/tranzice. Ale jaký je skutečný význam těchto konceptů v každodenním životě? Jak na nové výzvy a rizika reagují lidé ve svých každodenních rutinách? Je možné, že svými činnostmi nejen reagují na změny, jež na ně dopadají, ale také přetvářejí svět, ve kterém žijí? Tyto ústřední otázky jsme zkoumali na průběžné konferenci Mikro-praktiky společenské transformace? uspořádané týmem CESCAME Sociologického ústavu AV ČR ve dnech 14.–15. října 2024 v Praze.

            Pro konferenci byl zvolen jedinečný formát – čtyři témata, pro každé téma dva přednášející, dva dny. Přednášející byli vybráni záměrně tak, aby se různými způsoby navzájem doplňovali – někdy tematicky nebo odborně (Prefabricated Timber Houses from Finland: A Tale of Standardization and DIY Adaptation; Top-down Participation and Informal Civic Action: Marginalization and Potentials of Civic Voices and Practices); jindy tak, aby položili základy nových výzkumných agend (Diversifying the Framings of Sustainability); nebo k dosažení synergií mezi různými geografickými oblastmi (The Political Implications of Non-political Informal Practices in Urban Green Spaces: Discussing Stories from the Czech Republic and Estonia). Společně pátrali po odpovědích na naléhavé otázky související s transformací měst k větší udržitelnosti a resilienci, zejména z perspektivy střední a východní Evropy – od úpravy nebytových prostor na bytové přes omezování potravinového odpadu z domácností a péči o zeleň až po rozvoj nových forem občanské angažovanosti.

            V první den konference vystoupili Petr Jehlička (CESCAME) a Jonas van der Straeten (Technology, Innovation and Society Group, TU Eindhoven) s úvahou nad tím, proč a jak zůstávají určité udržitelné praktiky neviditelné, a to pro akademický diskurz i praktické iniciativy v oblasti udržitelnosti. Petr Jehlička prezentoval fascinující srovnání dvou epistemických periférií, Česka a Číny, a přinesl jedinečné údaje o samozásobitelství potravinami ve městech. Podle něj se v oficiálním diskurzu udržitelnosti předpokládá, že směřujeme k budoucnosti s udržitelnějšími praktikami a že se poznatky v oblasti udržitelnosti celosvětově šíří z center do periférií. Jinými slovy se má za to, že inovativní potravinové iniciativy vznikají na tzv. Západě a Severu a poté se rozšiřují do zemí a měst na Východě a Jihu.

            Jonas van der Straeten pak podobně přistoupil k výzkumu inovací v oblasti mobility, a to na příkladu elektrických rikš v Bangladéši. Doložil, že přechod od fosilní k elektrické mobilitě, který je široce propagován jako cesta k efektivnější, dostupnější a udržitelnější dopravní infrastruktuře, nastal v Bangladéši dříve a rychleji než v Evropě nebo Spojených státech. Tento posun se odehrál bez jakéhokoliv národního podpůrného programu – jeho motorem byla bangladéšská neformální ekonomika. V příspěvku ukázal, že elektrické rikši nepatří mezi prosazovaná „zelená“ řešení pro veřejnou dopravu, naopak často podléhají různým zákazům a výjimkám z programů na podporu elektromobility. Tyto dvě prezentace doložily, jak v mezinárodním výzkumu udržitelnosti často přehlížíme cenná ponaučení, pokud pocházejí z epistemicky periferního globálního Východu a Jihu. Vyplynuly z nich dvě propojené klíčové otázky: Když tyto „tiché udržitelnosti“ zviditelňujeme, dodáváme jim tím zároveň větší sílu, anebo snad riskujeme, že do již beztak prekérních životů těch, kteří je praktikují, vneseme ještě větší míru zranitelnosti? A pokud je zviditelňovat máme, tak jak?

            Po krátké přestávce vystoupily Laura Berger (Department of Architecture, Aalto University) a Slavomíra Ferenčuhová (CESCAME) se studií historie typových dřevostaveb vyráběných finskou společností Puutalo Oy (Timber Houses Ltd.). Laura Berger ve své prezentaci o založení a prvotní expanzi firmy ukázala, že významného dopadu nedosahují jen architektonické projekty všeobecně známých velkých staveb celospolečenského významu a že velká díla nevytvářejí jen renomovaní architekti. Představila různé typy dřevostaveb, od těch umožňujících obyvatelům vybudovat si domov podle svého až po domy plně unifikované. Poté se spolu s posluchači vydala na podivuhodnou cestu kolem světa po lokalitách, kam byly tyto prefabrikované domky vyváženy ke smontování. Jednou z překvapivých destinací byla kolumbijská Barranquilla, kde finské projektanty zaskočily lokální problémy s kolumbijskými termity.

            Dalším cílem pro tyto finské dřevostavby se stalo socialistické Československo. Slavomíra Ferenčuhová se zabývala kontextem tohoto materiálního transferu, zkušenostmi současných obyvatel a svépomocnými adaptacemi domů. Podle Slavomíry Ferenčuhové byl příchod těchto dřevostaveb do socialistického Československa spojen s geografickými a společenskými preferencemi tehdejší ekonomiky – urbanizace byla utvářena především ekonomickou produkcí a mobilitou pracovních sil. K zamyšlení nutícím paradoxem však podle ní je, že ve vědeckých narativech socialistického stavebnictví bývají dřevostavby opomíjeny. Některé aspekty života v těchto domcích přetrvaly do současnosti – od určité sociální stigmatizace až po zřetelně materiální efekty spojené s použitým materiálem (např. nízká zvukotěsnost). Po skončení druhé prezentace vznikla živá diskuse, které dominovala otázka, zda si obyvatelé těchto typových dřevostaveb uvědomují, že žijí v některých ohledech udržitelněji – a zda by se tento fakt měl dostat do širšího povědomí.

            Druhý den jsme spolu s Anjou Decker (CESCAME) a Biankou Plüschke-Altof (School of Natural Sciences and Health, Tallinn University) zkoumali praktiky neformální péče o zeleň, její tvorby a související komunity v českém a estonském kontextu, včetně potenciálních politických důsledků takovéhoto aktérství. Anja Decker nás seznámila s různými drobnými projevy péče o zeleň, jako je úprava předzahrádek nebo neformální výsadba stromů v městských oblastech. Najdeme je v nejrůznější formách a v menším i větším rozsahu, jak dokládá Anjin informant Michal, který po Praze již dlouhá léta vysazuje semenáčky. Jejich společným rysem je, že v nich žádný z komunikačních partnerů nespatřoval záměrné politické zasahování do městského prostoru, nýbrž spíše praktiky všední a neokázalé.  Podle Anji Decker má toto nenápadné jednání se svým „tichým“ módem sociální organizace významný dopad na městskou zeleň, a tedy i určitý transformativní potenciál.

            Těm, kteří s danými pojmy nejsou obeznámeni, byla možná o něco živější ilustrací prezentace Bianky Plüschke-Altof o praktikách městského zahradničení v Tallinnu, které jsou často prodchnuty odbojností. Tuto představu však zpochybňují její poznatky z terénu – pro informanta Antona není zahradničení aktem odporu, nýbrž hluboce procítěným úsilím o propojení lidského a ne-lidského světa. Anton se záměrně vyhýbá spolupráci s podobně smýšlejícími lidmi a zahradničení pro něj není prostředkem, nýbrž cílem o sobě. Po skončení sekce nás provázela otázka, do jaké míry bychom o těchto formách péče o zeleň měli uvažovat a diskutovat jako o politickém jednání s potenciálem k transformaci společnosti, měst nebo dokonce světa.

            Závěrečná sekce se mohla vůči tématům neviditelného, tichého a nenápadného aktérství na první pohled jevit poněkud vzdálená, protože se zabývala participací v městské správě. Interakce mezi formálními a neformálními praktikami však úzce souvisí s tím, jak je uplatňováno, zpochybňováno či odmítáno každodenní vědění. V této sekci se Terezie Lokšová (CESCAME) a Luca Sára Bródy (HUN-REN KRTK Centre for Economic and Regional Studies) zamýšlely nad různými formálními a neformálními módy občanské angažovanosti v městské správě. Volbou epistemologické perspektivy zakořeněné v postsocialistickém kontextu se dokázaly vyhnout implicitnímu srovnávání s tzv. Západem. Podle Terezie Lokšové komplikuje  pochopení motivací aktérů a realizovaných projektů skutečnost, že participace bývá akademicky rámována jako nástroj demokratizace společnosti. Ve své analýze více než tří dekád top-down participativního plánování a navrhování Terezie ukázala, jak formální procesy utvářejí prostor pro neformální, každodenní vědění a jak se tyto procesy proměňovaly v čase.

            Naopak Luca Sára Bródy se ve své prezentaci zaměřila na bottom-up perspektivu a kriticky pojednala stávající interpretace (omezené) občanské angažovanosti v postsocialistických zemích. Konkrétně zpochybnila představu o zaostalosti občanské společnosti v těchto zemích (vycházející z omezené míry občanské angažovanosti ve formálních institucích a nižšího výskytu advokačního aktivismu) s tím, že tento pohled je založen na interních kulturních mechanismech. Zpochybnila rovněž myšlenku, že západní instituce byly v postsocialistických zemích přijímány bez ohledu na místní podmínky. V takovýchto případech je míra participace považována za odpověď na vnější strukturální podmínky související s tranzicí a vstupem těchto zemí do EU. Na příkladu vývoje po roce 2008 Luca Sára Bródy představila alternativu vyzdvihující to, abychom rozuměli motivacím individuálních aktérů a vnímali lokální odpor a zápasy v historickém kontextu.

            Závěrečná diskuse byla intelektuálně obohacujícím zážitkem. Ne vše je ale možné sdělit písemně, a tak se zde o to ani nebudu pokoušet. Místo shrnutí bych tento text rád uzavřel otázkou, která nejen odráží témata, jimiž jsme se na této akci zabývali, ale také by mohla udávat směr pro další výzkum: Bojujeme-li proti epistemickým hierarchiím, ať již zviditelňováním „tichých udržitelností“, nebo průzkumem místních interpretací, nestavíme tím zároveň nechtěně nové tematické a geografické bariéry? Jak uvedla Hilary Silver (2024) ve své nedávné recenzi The Invention of the Underclass od Loïca Wacquanta, koncepty se vyznačují nejen polysémickou dimenzí, kdy má jeden koncept vícero významů, ale i dimenzí onomaziologickou, kdy lze tu samou myšlenku vyjádřit vícerem pojmů. Když slýchám pojmy jako „tichá udržitelnost“, napadají mě „tiší rebelové“ nebo „tiché zásahy do všednosti“ Asefa Bayata (2000). A když uvažuji o dilematech politického aktérství v péči o zeleň, vybavují se mi nedávné diskuse okolo konceptu postpolitického města (např. Beveridge a Koch, 2017). Proto jsem zvědav, zda bychom v diskusích o tiché udržitelnosti a ne/politickém aktérství zužitkovali i pohledy na udržitelné praktiky vycházející ze subalterních kontextů, jako jsou neformální či svépomocí budované osady nebo životy osob bez domova. Nemůže být propast mezi těmito debatami omezující?

            V diskusi s obohacujícími postřehy z jiných geografických oblastí, např. z Finska, Bangladéše a Číny, přednášející společně nastínili, jak se občanům zemí střední a východní Evropy daří ovlivňovat nebo dokonce transformovat svět kolem nich. Představené poznatky, které vycházejí z epistemických pozic (postsocialistické) střední a východní Evropy, nám poskytují nejen inspirativní vodítko pro další výzkum udržitelných praktik a pěstování zodpovědnějšího vztahu s měnícím se světem, ale také konceptuální ukazatele na cestě ke spravedlivějšímu přístupu k produkci vědění. Bylo mi ctí, že jsem se mohl učit od této úžasné skupiny badatelek a badatelů!

Literatura:

Bayat, A. 2000. From ‘dangerous classes’ to ‘quiet rebels’: politics of the urban subaltern in the global south. International Sociology 15 (3): 533-557.

Beveridge, R. a Koch, P. 2017. The post-political trap: reflections on politics, agency and the city. Urban Studies 54 (1): 31-43.

Silver, H. 2024. Re-labeling the underclass. Dialogues in Human Geography 0 (0). https://doi.org/10.1177/20438206241278736

Globální environmentální změny přinášejí nová rizika (nejen) pro obyvatelstvo měst. Společnosti musí naléhavě hledat způsoby, jak se přizpůsobit. Zkoumáme každodenní praktiky, kterými lidé „tiše“ přispívají k ochraně životního prostředí a spokojenosti ve společnosti. Naše výzkumy ukazují, jak běžné mikro-činnosti, jako DIY rekonstrukce, péče o zelené plochy nebo snižování odpadu, podporují udržitelnější svět. Tyto činnosti představují zdroje inovací, které mohou doplňovat nebo se střetávat s formálními opatřeními. Pokud vás zajímá potenciál těchto mikro-praktik pro udržitelný městský život, zveme vás na naši konferenci.

Celý abstrakt v angličtině:

Global environmental change introduces new risks and vulnerabilities to urban populations, including those in Europe. Whether and how societies are responding and adapting to these challenges are questions of ever-heightening urgency. We believe it is of critical importance to explore the often-overlooked everyday practices through which people ‘quietly’ address these issues and sometimes unconsciously contribute to environmental and social well-being.

Our research uncovers fascinating examples of everyday “inconspicuous” micro-actions that are unintentionally and “quietly sustainable” (Smith and Jehlička 2013; Ferenčuhová 2022). From repurposing homes and DIY reconstructions, to nurturing local green spaces or reducing household food waste, these mundane practices offer valuable insights into fostering a more sustainable world. Without idealising them, we view these practices as sources of ordinary innovations that prioritize reduced resource consumption, mutual aid, recycling, DIY solutions, and sharing.

We also question how these informal practices interact with formal processes and policies aimed at environmental and social sustainability in cities. Do they complement, conflict, or coexist with these larger-scale efforts?

To delve deeper into these findings and bring them in dialogue with research from other contexts, we invite you to our mid-term conference. Join us for two days of stimulating discussions with experts from across Europe as we examine the transformative potential of everyday micro-practices for a more sustainable urban life.

Konference bude probíhat v anglickém jazyce, i abstrakty sekcí tedy zveřejňujeme anglicky.

Program akce si můžete stáhnout v PDF formátu zde.

12:15 - 13:15 Neformální přivítání a káva

13:15 - 13:30 Přivítání online účastníků a účastnic (Slavomíra Ferenčuhová)

13:30 - 15:00

Jonas van der Straeten, Petr Jehlička

Petr Vašát (chair)

This session aims at diversifying the framings of sustainability. Despite the general tendency to perceive the mainstream, eco-modernist notion of sustainability as value-neutral and universally valid, the concept is embedded in West European and North American societal developments (Mincyte 2011). One implication for sustainability scholarship is the prioritisation of market-based solutions to environmental problems. The other is the inclination, stemming from the popularity of theories of difference in the last century and the current neoliberal prioritisation of innovation (Domínguez Rubio 2020), to positively valorise novelty, creativity, and innovation in terms of high-tech eco-modernist solutions in proposed sustainability transformations. In this understanding, sustainability gains are located in a more or less distant future and are associated with future-oriented capacity building, technological innovation, civic participation and mobilization based on learned intentionality. However, the growing urgency of the need to propose responses to the biodiversity and climate crises and the limited effectiveness of techno-fixes push sustainability researchers to consider unconventional lines of thought.

We echo the growing calls for decentring or decolonizing knowledge-making in debates on sustainability transitions. In this session, therefore, we seek to draw attention to the importance of long-established and socially embedded sustainable practices. To that end, we propose four interrelated shifts to the perspective from which to consider sustainability. The first shift rests in the adoption into sustainability frameworks of what we call already existing sustainability-compliant practices. This endeavour requires looking for sustainability in the present, ‘rather than focusing on creating it or simply waiting for it to emerge, in the future’ (Barron 2020). In suggesting this, we are inspired by the desire to emancipate the maintenance of already existing sustainability practices from their invisibility and association with repetition and lack of creativity. The second shift proposes to diversify the notion of sustainability by drawing on findings about these practices from research outside the Western ‘epistemic centre’, i.e. in the Global South and the Global East. The third shift aims at dissociating these already existing sustainability practices from resource scarcity and poverty and at the possibility of connoting them with more positively valorised qualities such as exuberance and enjoyment. Finally, there is a need for a shift to different actors as the currently prevailing focus on self-recognized change agents (NGO, government agencies, development agencies) and ignorance of historically shaped local forms of governance will do little to change the many current misguided sustainability policies. Consequently, drivers of wider transition processes spanning past, present, and future are missing in the research, specifically informal practices, actors, and institutions.

15.00 – 15.30 Přestávka na kávu

15.30 - 17.00

Laura Berger, Slavomíra Ferenčuhová

Petr Vašát (chair)

This session explores the multifaceted history of standardized timber houses, focusing on the production of a Finnish company called Puutalo Oy (Timber Houses Ltd.). During the 1940s and 1950s it became one of the largest manufacturers of prefabricated timber houses globally. Some 30 factories of the consortium, situated across Finland, produced annually more than 10,000 buildings, which were delivered to over 30 countries on every continent.

We will present two interconnected narratives: the history of the standardization of timber house production in Finland during the early 20th century and the post-war era, and the subsequent adaptation of these houses by their residents.

First we introduce the design and production of timber houses from the point of view of the Puutalo corporation. From the very beginning, its representatives promoted the notion of flexible standardisation, asserting that each commissioner is free to determine the size and the type of their building, which will also be possible to expand later with use of prefabricated components. We will examine the factors driving this approach and the relationship between standardization and prefabrication.

Next, attention will be shifted to the experiences of residents who have lived in these houses. Through case studies from Czech cities and examples from other global locations, we explore how some of the residents have perceived, interacted with and modified their homes and their materiality and spatial configurations. Specifically, we highlight do-it-yourself reconstructions and repurposing as significant strategies for adapting standardized houses to meet individual and household needs.

By juxtaposing these two narratives, we aim to stimulate a discussion concerning the complex interplay, tensions and synergies between top-down and bottom-up innovations in the realm of housing. The session points out that do-it-yourself modifications are not merely deviations from a standardized ideal but rather integral components of the ongoing evolution of housing practices, especially in the case of prefabricated timber constructions.

17.00 – 17.30 Závěrečná diskuse

9.30 – 9.45 Uvítání online účastníků a účastnic (Slavomíra Ferenčuhová)

9:45 - 11:15

Bianka Plüschke-Altof, Anja Decker

Petr Jehlička (chair)

In this session, we would like to present and discuss examples of informal practices in urban green spaces. These could include practices of care, production, gardening and communality. While such practices have in the literature been discussed as political acts of guerilla gardening, rebellion against neoliberal urban governance regimes and creative performances of sustainability-centred values, in the stories discussed here, the main protagonists experience these actions as mundane, everyday practices, or emotional acts of building connections with human and non-human beings. Often, their modes of organisation rather follow an individualistic than a cooperative logic and at times our interlocutors seek to avoid cooperation with other practitioners and institutional actors. While these informal practices might not be intended as political interventions, we would like to discuss the political implications they might nevertheless entail - for spatial planning, community building, environmental management and climate change adaptation more broadly. Which are the political consequences and what conclusions to draw from them? If these are non-intended, then how to deal with them? Whose, if anybody’s, task is it to make these often hidden practices more visible, draw and communicate their political implications - and what are the potentials and risks of directing attention to these practices? Based on stories from fieldwork in the Czech Republic and Estonia, we invite you to jointly discuss these questions with us.

11.15 – 11.45 (12.45) Přestávka na kávu a na oběd (po vlastní ose)

12.45 – 14.15

Luca Sára Bródy, Terezie Lokšová

Slavomíra Ferenčuhová (chair)

This session examines participation in urban governance by focusing on top-down participation, everyday resistance, and citizens’ agency. Firstly, it traces how the local voices have been positioned and channelled through formal involvement. Secondly, the session focuses on the often-overlooked informal character of civic action and its motives to transform institutional politics.

Drawing on qualitative data from more than three decades of Czech participatory design and planning, the session demonstrates how the relationship between the expert approaches and local mundane practices and knowledge has been shaped: how the position of the locals and their knowledge, as well as the notions of good, innovative, relevant participatory practices, developed over time under the influences of mobile policies from the West. The discontinuous history of public involvement illuminates how the potential for including local voices has been selectively constrained.

In the context of recurrent political and institutional crises, formal governance structures often fail to address the needs of local populations, leading citizens to rely on informal networks and practices for survival and resilience. These informal practices provide critical support to communities by filling the gaps left by weakened local governments. The research based on three case studies in Hungarian cities examines how these informal networks function and highlights their importance in sustaining civic engagement and promoting resilience in urban areas. It explores the complex interplay between these informal practices and formal governance structures.

The session aims to overcome the prevailing focus of post-socialist civil society and public participation research on implicit comparisons with the generalised West and on what is perceived as lacking. It problematises the role of the deficiency model and challenges the traditional views of civic action that often overlook the power of informal, everyday practices.

14.15 – 14.45 Přestávka na kávu

14.45 – 15.30 Závěrečná diskuse